V těchhle několika málo větách bych se vám rád pokusil vysvětlit, kdo jsem a co dělám. Taky bych se pokusil vysvětlit, proč vlastně dělám to, co dělám, a spolu s tím bych se zároveň i pokusil vysvětlit, proč zrovna takhle. Kdo jsem? Tuhle otázku si asi každej z nás někdy položil. Jméno není důležitý. Kdybych se měl ale popsat ve dvou větách, řekl bych, že jsem úplně normální člověk, kterýho ser… celkem běžný věci, jako třeba co budu jíst, kde na to vezmu a jak to udělat, abych přitom ideálně neskončil na ulici (v mým případě by ještě platilo, abych se u toho moc nenadřel), asi jako většinu z nás. Krom toho si ale myslím, že kromě těchto zbytečných nutností/nudností je život i něco víc než jen žrádlo, prachy a fame. I když musím přiznat, že bez prvního a druhýho to moc nejde a bez třetího je to zase celkem nuda.

Toliko o mně a o tom, kdo jsem. Měl jsem se popsat ve dvou větách … zvládl jsem to ve třech. (Víc už by se mi totiž na tělo nevešlo. Ha há. To byl pěkně debilní vtip.) Tím však částečně odpovídám i na otázku, co dělám. A vlastně i proč. Co dělám? Snažím se dělat to, co by se někteří odvážili nazvat psaním. Píšu. Píšu o tom, co mě ser…, o tom, po čem toužím, píšu o tom, o čem chci psát. A proč? Protože můžu, protože chci, protože musím, protože nemusím, protože si věřím, protože nemám dostatek sebekritiky a protože si znovu věřím, protože jsem na tom strávil tolik času, kterej bych mohl prochlastat a prohýřit s prostitutkami, a mohl bych vyjmenovat ještě tisíce dalších protože.

No dobře, teď už víme proč, ale proč zrovna takhle? Asi si říkáte, že někdo, kdo si dovolí vydat vlastní knihu na internetu, investuje do ní svůj čas a prostředky, a ještě si ji dovolí nazvat kvalitní – ano, dovoluji si ji nazvat kvalitní a ani mě přitom huba nebolí, snad ani nemůže být normální.

Proč nešel do nakladatelství? Dobrá otázka. V nakladatelství jsem byl a vyhodili mě. Kecám, řekli, abych to vydal. A jestli byl někdo z vás někdy v nakladatelství, tak asi víte, že většinou nevíte, kdo je váš lektor. Teda, alespoň já to nevěděl. Takže vlastně dávám na názor člověka, kterýho jsem nikdy v životě neviděl, nevím, jak vypadá a jestli vůbec existuje, takže ani nemůžu posoudit jeho znalosti a zkušenosti, přičemž mojí jedinou pojistkou je snad jen naděje, že jeho odbornost přesahuje rozsah povinné četby k maturitě, a tak mi nezbývá než doufat, že nebudeme oba dva za kretény. Vlastně bych byl za kreténa jenom já, protože jsem do toho vrazil prachy. No dobře, má koule, to se musí nechat, ale co konkurence? Vždyť nic nedokázal, nikdo o něm nikdy neslyšel, tak proč bych sakra neměl svoje těžce vydělaný peníze (až je mi skoro trapný psát sem tu horentní sumu 450 Kč za tištěnou knihu a e-book) nedat na tamtoho autora, kterýho už přeci dobře znám, vím, co od něj můžu čekat, a prakticky nic už mě od něj nemůže překvapit? No bravo, odpověděli jste si sami. Navíc. V době, kdy se vrcholem literatury, obzvláště pak v Česku, stávají kuchařky, opravdu nemám strach, že bych nedosahoval již tak značně vysoké, světové a vybrané úrovně literatury, chtělo by se říct spíš kulinářství, jaká dnes v české kotlině panuje.

Nakonec taky tak trochu naivně věřím, že člověk může něco dokázat a ještě si přitom dokáže zachovat alespoň špetku lidské důstojnosti, aniž by za sebou musel mít stovky známých, prolízt stovky prdelí, vyleštit stovky klik, disponovat desetiletou kariérou v porno průmyslu nebo získat praxi v něčí posteli. A že kvalita, i ta samozvaná, si nakonec najde toho, kdo ji hledá. Ty vole, já se snad začínám bát… Nevím. Možná jsem měl vážně ten čas a peníze přece jen radši investovat do chlastu a prostitutek… Nebo napsat kuchařku. (Ha hahá.) Nicméně. Jestli se mnou souhlasíte, sníte tak jako já o společnosti bez rektálních horolezců a chcete podpořit mou pokřivenou vizi světa, kde kuchařky nebudou povinnou četbou, objednávejte si mou knihu a v ideálním případě byste mi za ni ještě mohli zaplatit. To by bylo úplně top.